Jednou přiběhl Honzík do školy a křičel na Magdalenku: „Mám sestřičku, mám sestřičku! Pomůžeš mi ji, prosím tě, dneska pohlídat?“
„No jasně,“ povídá Magdalenka.
Tak šli po škole k Honzíkovi. Maminka už je čekala.
„Tak pojď, Honzíku, musíš mi toho mrňouse pohlídat. Musím ještě zařídit pár věcí. Nezapomeňte miminko nakrmit a dejte ho spát. Mějte se dobře.“
„Ty taky mami.“
Jakmile maminka odešla, začalo miminko plakat. Honzík ho hned začal utěšovat. Magdalenka šla udělat lahvičku s mlékem. Miminko chvíli spokojeně dudalo, ale pak začalo znovu brečet.
„Honzíku, já už to nevydržím!“ zakvílela Magdalenka.
„Já to taky nevydržím,“ přiznal se Honzík.
„Vypadá to, že se nám budou zase hodit naše tužky,“ navrhla Magdalenka.
„Co tam napíšeme?“ zeptal se Honzík.
„Abychom měli pro miminko houpačku a ještě třeba nějakého hracího medvídka,“ navrhla Magdalenka.
„Tak jo,“ přitakal Honzík a hned všechno napsal.
Najednou tu stála hezká houpačka přesně stvořená pro miminko a ještě krásný hrací medvídek.
„Jů,“ vykřikl Honzík.
A miminko taky hned přestalo plakat, Magdalenka ho dala do houpačky a začala ho houpat. Miminko se začalo smát.
Pak se Magdalenka zeptala „Kdy se vrátí tvoje maminka, Honzíku? Jsem už hrozně unavená.“
„Neboj se, přijde už brzo,“ odpověděl Honzík.
Najednou zazvonil zvonek a vešla maminka: „Ahoj, jak jste se tu měli? Nezlobilo miminko moc?“
„Ne, mami,“ zahulákal Honzík.
„Taky mám pro vás překvapení,“ řekla maminka, „Magdalenčini rodiče dovolili, aby tu Magdalenka přespala.“
„Jupííí!“ radovaly se děti.
13. 6. 2014 napsala Jindra, 9 let.