Jednou v úterý paní učitelka řekla dětem, že pojedou druhý den na výlet do skal. „A taky si můžete vzít peníze“, řekla paní učitelka. „A taky si vemte svačinu,“ dodala.Honzík a Magdalenka si cestou domů povídali jenom o skalách.
Když ve středu přijeli do skal, hned se Anička z jejich třídy, která se na skály hodně těšila, do nich rozběhla, aby se ze skal mohla rozhlédnout do krajiny. Když vyběhla na poslední skálu, ze které byl nádherný rozhled, nemohla najednou najít cestu zpět. Všichni ji ihned začali hledat.
Honzík a Magdalenka šli po velké pěšině. Magdalenka najednou řekla, že by mohli použít kouzelné tužky.
„Ale, Magdalenko, ty nechceš zažít dobrodružství, že se také ztratíme jako Anička?“ řekl Honzík.
„My zažijeme dobrodružství a najdeme přitom Aničku,“ řekla Magdalenka, „ukážu ti to.“
Magdalenka vyndala z kapsy kouzelnou tužku a kousek papíru.
„Co budeš psát?“ zeptal se Honzík.
„Uvidíš“, řekla Magdalenka a napsala: „Kde ve skalách je Anička?“
Najednou skála promluvila: „Na nejvyšší skále.“
„Tak pojď, Honzíku, musíme najít tu nejvyšší skálu.“ řekla Magdalenka.
Šli dál po pěšině, koukali se, jaká skála je nejvyšší, ale zatím ji nemohli najít, protože kolem nich bylo skal hodně a nebylo přes ně vidět.
Najednou před sebou konečně uviděli obrovskou skálu a na ní plačící Aničku, která se z ní nemohla dostat.
Naštěstí objevili malou pěšinku na vrchol, kterou se tam Anička dostala, ale pak pěšinku seshora neviděla.
Tak vylezli za Aničkou a vzali ji za ruce a odvedli ji zpátky k chatě.
Honzík řekl Magdalence: „Tak to dobře dopadlo, ještě že máme ty kouzelné tužky.“
28. 5. 2014 napsala Zbyňka, 7 let
