Toho dne bylo od rána deštivé počasí. Vlhkost a chlad zalézaly pod kůži jako by byl začátek listopadu a bylo jim úplně jedno, že je červenec. Oba psi leželi n na zápraží a znuděně koukali po dvoře.
„To je počasí, že by psa nevyhnal“, ozvalo se těsně vedle Candyho. To hospodář vyšel před stavení, aby se podíval, jestli ještě prší.
„Já bych do toho …….., taková smůla“, pokračoval hospodář, „koupil jsem na dnes večer dva lístky do letního kina, ale v tomhle počasí …“
V tu chvíli se otevřely dveře a ven vyšla i hospodářova žena. Zaslechla muže, jak nadává na počasí.
„I nechej tak“, povídá, „v takové zimě nám bude lépe doma“. „A v televizi dnes stejně vysílají VZALLAS,“ rozhodla žena a zmizela zpátky ve stavení.
Hospodář se ještě chvilku upřeně díval do mraků, jako by je chtěl rozehnat, ale mraky se ne a ne pohnout z místa. Jeho zrak po chvilce sklouzl k oběma psům.
„Poslyšte vy dva“, nechcete se dnes večer podívat do kina.
„Haff, to chci“, začal vykřikovat Candy a skákal kolem hospodáře jako pominutý. Ještě nikdy předtím v kině nebyl a slyšel o něm pouze z vyprávění. Bylo mu úplně jedno, co hrají., hlavně že se tam podívá.
„Haf, haf“, štěkla decentně Andy a posadila se. „Co dneska dávají hospodáři?“
„Fakta Y“, povídá hospodář a již vytahoval z kapsy lístky a podával je Andyně. Ta je vzala opatrně do tlamičky a společně s Candym vyrazili do vesnice. Měli štěstí. Mraky se na chvíli roztrhaly a dokonce přestalo i pršet. Všude byl spousta kaluží a bláta, ale našim psům to ani trochu nevadilo.
Konečně přiběhli před vchod do kina. Pán, co trhal lístky, jim zastoupil cestu. „Kam pak, kam pak?“, povídá přísně, „koukejte mazat, tady nemáte co dělat“.
„Haf“, štěkla Andy, „my máme lístky“.
Pán si lístky prohlédl, ale potom se znovu do obou psů pustil: „A kde máte košíky?“
„Haf“, štěkl překvapeně Candy, „já myslel, že s košíkem se musí pouze do samoobsluhy. Copak Vy tady něco prodáváte?“
Pán u vchodu se rozčilil: „Tak Vy si ještě budete dělat legraci“, do útulku s vámi, tam vás naučí, bando jedna.“.
Candy byl dobrák od kosti, ale o psím útulku se před ním nesmělo mluvit. Moc dobře věděl, jak to v takovém útulku vypadá.
„Vrrrrrrrrrrrrr“, zatvářil se, jak nejhůře uměl.
„Poslouchejte, buď nám utrhnete ty lístky a pustíte nás dovnitř, nebo Vám já utrhnu kalhoty“. A aby dodal svým slovům váhu, vycenil své veliké zuby.
Andy viděla, že je nejvyšší čas zasáhnout, než se semele něco ošklivého. „Prosím, my jsme ze stavení tady za vsí a ty lístky máme od našeho hospodáře. Prosím za prominutí, ale košíky jsme si nevzali, protože jsme nevěděli, že se to do kina musí. Ostatně, pokud je to nařízeno, mělo by to tu být taky napsáno a já to nikde nevidím.“
Pán zkoprněl. „Pes a umí číst, kdo to kdy viděl“.
„A uměl by si mi přečíst i nápis na mém tričku, které mám až z Ameriky, ty vořechu“, otřepal se po chvíli pán u vchodu.
„Za prvé nejsem žádný vořech“, ohradila se Andy, „a za druhé je tam psáno – Pozor nevrlý buran“.
Fronta u vchodu se pomalu prodlužovala a lidi začínali být netrpěliví. A protože žádný písemný zákaz vstupu psů bez košíků v kině vyvěšen nebyl a lístky byly platné, nezbylo uvaděči, než pustit Candyho a Andynu dovnitř.
„V zimních mrazech i v letních vedrech Vás osvěží vždy jen Hocacola“, hřmělo právě z reproduktorů, když se usazovali na svá místa.
„Co to je, ta Toma Mola?“, vyzvídal Candy.
„To je takový osvěžující nápoj“, povídá Andy, „co se po něm dětem kazí zuby“. „A neříká se TomaMola, ale Hocacola“.
„Haf, to jsem z toho psí blázen“, povídá Candy, „tak proč to ty děti pijí, když se jim potom kazí zuby?“
Ale to už začínal hlavní film. Americká základna uprostřed noční pouště a dva agenti se snaží dostat přes ostnatý plot. Hudba sílí, napětí vrcholí. V hledišti vzrůstá napětí, když v tom: „Haf, haf, no to se povedlo, ha ha haf …“, smál se Candy na celé kolo.
„Pssst, to nesmíš“, napomínala Andy Candyho, „rušíš ostatní“. Sama se však měla co držet.
Na plátně totiž běhali dva velcí černí psy a hrozivě štěkali a vrčeli. Divákům v sále tuhla krev v žilách, ale agent se neohroženě plíží dál. „Haf, vrrr, haf, vrrr polez ty moulo, pohni tím zadkem nemehlo, řekl jsem, pohni zadkem, ne vystrč zadek, my to snad dneska vůbec nenatočíme“, štěkal ten větší vlčák, jak nejsilněji uměl.
„Kvůli tomuhle nemehlu dostaneme pozdě večeři, já snad po něm skočím doopravdy“, přidal se druhý vlčák.
Diváci netušili, že naši psí kamarádi rozumí i tomuto dialogu a výhružně se dívali do míst, kde Andy a Candy seděli. Až do přestávky se z hlediska Andyny a Candyho nic podstatného na plátně nepřihodilo.
O přestávce se v hledišti trochu rozsvítilo a mezi diváky vtrhli prodavači pamlsků a
limonády.
Promítací plocha, ale přestávku neměla. Přes celo plochu se řítí na liáně Tarzan, naráží do stromu a ozývá se „Jóóógurt“.
„Co je to za divný nářek“, divil se Candy.
„No to je asi v té cizí řeči něco jako naše „Jáááuvajs“.
„To je dobrý, to je fakt dobrý, to se mi líbí“, brblal si Candy mezi zuby.
Po krátké přestávce pokračovalo filmové představení. Candy nerozuměl spoustě věcí, a tak Andy musela pořád něco vysvětlovat.
Proč se všechno odehrává ve tmě, vždyť na to nemůžou vidět? Proč lidí při čurání nezvedají nohu? Proč leze přes tak vysoký plot, když by se stačilo podhrabat ? Proč , proč, proč …..
Konečně tu byl konec. Oba psi se vydali na zpáteční cestu. Bylo už pozdě večer a zima byla ještě o něco větší. Vzali to proto poklusem, aby se zahřáli. Když přiběhli na statek, bylo jim už docela teplo. Candy slupnul připravenou večeři a chystal se na svou obvyklou noční službu. Andy se s ním rozloučila a stočila se do klubíčka ve své boudě na zápraží domu. Candy se rozeběhl nahoru dvorem na své obvyklé místo, když v tom prásk, rána jako z děla, narazil čumákem rovnou do odstavené konve. Andy zvedla hlavu a snažila se zjistit, co se stalo. Nočním tichem se celým statkem neslo táhlé sténání „Jóóógurt“.
