Jednou přišla do školy nová holka a paní učitelka ji představila: „Toto je Barbora Lunková je z Olomouce.“ Holka se trochu usmála a paní učitelka ji posadila vedle Aničky.
Po škole se Barboře Magdalenka a Honzík nabídli, že ji provedou městem, ale ona povídá: „Ne ne, není třeba, tady v týhle díře určitě nic není, to u nás v Olomouci máme orloj.“
„Ale je,“ řekla Magdalenka uraženě, „přijď ve dvě hodiny, sejdeme se tady a pak se uvidí.“
Magdalenka povídá: „Takhle to přece nenecháme Honzíku, použijeme zase jednou naše tužky.“
A hned tužkou napsala: „Ať máme ještě úžasnější památky než v Praze.“
Ve dvě hodiny na ně opravdu čekala Barbora.
Výsměšně se usmívala: „Tak co, je tady vůbec něco?“
„No jistě,“ odpověděl sebevědomě Honzík.
„Tak už pojďme,“ povídá Magdalenka.
Prvně šli uličkou, která normálně byla celá rozbitá, a nikdy sem nezavítali žádní turisti, ale teď byla plná lidí. Barbora vykulila oči, ulička byla plná krásných renesančních domů. Magdalenka si vymýšlela pro památky různá pozoruhodná jména a Honzík taky občas něco dodal. Pak přišli na krásné velké náměstí. Stála tam krásná socha Václava Havla a taky úžasná kašna. Šli dál a uviděli věž a pak nádherný úžasný zámek.
Barbora omluvně promluvila: „Pardon, máte to tu mnohem hezčí než v Olomouci.“
„To nevadí,“ odpověděl Honzík, „pojďme radši na hřiště.“
A zbytek dne si spokojeně hráli.
28. 5. 2014 napsala Jindra, 9 let.